Jasiňja v mlze.

    Odjíždíme z chaty do nepřívětivého deště. Takříkajíc psa bys nevyhnal. Opět jedno z rán, kdy pouhý dotaz na téma: “Kdo by spal dál?”, je přesvědčující většinu. Naštěstí nikoho nenapadlo se takhle zeptat hned u snídaně a tak jedeme všichni. Ne však všichni dobře probuzeni. Pod chajdou nás probouzí prudký zabahněný svah, který se vzápětí mění v prudké zabahněné stoupání. Už jen tento malý kousek cesty stačí, abychom byli zabláceni až za zrcátky. Čeká nás neradostná trasa s vodu v botách i za krkem, bez výhledů do kraje.

    Jasiňja je naším dnešním cílem. Téměř hodinu překonáváme první kopeček, než se dostáváme do sedla trochu připomínajícího opuštěný kamenolom. Překonáváme strmý převis traverzem s náklonem na hranici možností vozidel. Proti nám schází z hor skupina vracejících se pěších turistů, co je to přestalo bavit a jdou se ohřát do chajdy ke starým “litiňákům”.

    Po dvouhodinách klouzání se těžkým terénem objevujeme kamenitou hřebenovku. Ale ta je tak zarostlá trávou, že jí v mlze mnohdy ani nemůžeme najít. Po další hodince jsme sice nahoře, ale jen tušíme kde asi.

    Z homole, na kterou jsme právě vyjeli vede několik cestiček, propadajících se někam do útrob mlžné propasti. Nikomu se nechce autem, tak se jde zkusit najít sjízdný terén pěšky. Ale i to jde jen s jistou mírou odhodlání. Protože je vidět jen na pár kroků, tak nevidíme zda svah končí roklí, nebo sedlem. Směr cesty známe, ale Jura, který s námi nejede, protože musel nahonem dole na pile něco zařídit, nám nemůže poradit kudy.

    Do neznáma, odkud není návratu, jak správně tušíme, nikdo nejede. Pokud bychom se totiž museli vracet stejnou cestou, což se v takových případech stává téměř pokaždé, následný travnatý “sešup” by nikdo za dnešní sloty nevyjel.

    Obracíme se k základně a se smíšenými dojmy si ordinujeme osobní volno. Chlapce, kterým se zalíbila místní děvčata, to táhne kamsi dolů do baru. Ostatní se vě-nují kontrole vozidel, drobným, středním i generál ním opravám.

    Na Nivě měníme jeden vyteklý a druhý utržený tlumič. Ještě, že Jura zde má svou starou bílou Nivu 1600, která by nám v případě nutnosti posloužila jako centrální sklad náhradních dílů, i když značně repasovaných. Jeho Niva je totiž momentálně nepojízdná. Jsme však rádi, že nemusíme její součásti použít. Niva se po pěti dnech v terénu jeví jako držák i když ran utržila neuvěřitelné množství.

    Někdo objevil na chatě smetáček a tak ti nejzměkčilejší se snaží udělat ze svého stroje “leštěnku”. “No fuj, takhle kazit přírodu”! zněly poznámky na jejich počínání. Jen z důvodu čistě expedičních zde neuvádíme jména a stroje, takže nám naši novodobí barbaři zůstanou utajeni.

    (Když byl Nisan naleštěn, tak do něho nasedli Fanda s Vendou a odjeli za děvčaty. Cestou ale zakufrovali v bahně a zbytek dne se snažili dostat ven. Až když jeli pozdě večer lesníci se Zilem domů, tak je vytáhli. Kdepak, co si příroda na člověka usmyslí, to mu také provede a vůbec nemá ráda, když to člověk po ní uprostřed přírody napravuje. To se může pak i naštvat a takhle to dopadne. invence, autora).

    Podívejte se na naší Nivu. Ta stojí dodnes na salóně s originálním karpatským bahnem z rachovských silnic, Jasiňji i Goverly. Zkrátka má ho vrstvené na sobě odevšad kudy projela, proplavala, proplazila se nebo byla prostrkána - “Holka naše šikovná”!

    U večeře se dohadujeme o zítřejší trase. Když bude hezky, zopakujeme si dnešní výjezd na Jasiňju, abychom mohli také něco vyfotografovat. Unaveni hlavně počasím jdeme provozovat hry a zpěvy při kytaře s povídáním.

    ( Na obrázku lze vysledovat televizi, kterou jsme nepoužili, rovněž o rádiu se dodnes neví, zda-li vůbec hraje a venkoncem vnímavý pozorovatel postřehl i jedno z oken vedoucí z pokoje do pokoje zjevně uvnitř budovy. Z fotografované strany nejsou závěsy, ale z druhé místnosti, která byla dříve postavena, jsou tam tak 4. Pozn. autora)